NEJM

25.08.2022

Olokizumab vs. placebo nebo adalimumab v léčbě revmatoidní artritidy

Interleukin 6 (IL-6) je zapojen do patogeneze revmatoidní artritidy, proto se v léčbě testují inhibitory IL-6, v tomto případě olokizumab. Autoři vytvořili 24týdenní klinickou studii ve fázi 3, v níž byl použit k léčbě metotrexátem také olokizumab každé dva týdny u 464 pacientů, olokizumab každé čtyři týdny u 479 pacientů, adalimumab u 462 pacientů a 243 pacientů užívalo placebo. Hodnotila se odpověď na léčbu dle ACR20 (American College of Rheumatology 20). Odpověď byla definována (v případě porovnání placeba a olokizumabu) jako snížení ztuhlosti a otoku kloubů o více než 20 % a zlepšení 3 z 5 kritérií o alespoň 20 % po 12 týdnech. V případě porovnání adalimumabu a olokizumabu byl stanoven rozdíl o -12 procentních bodů v ACR20, aby mohlo být řečeno, že olokizumab je účinnější než adalimumab. ACR20 odpovědi bylo dosaženo u 44,4 % pacientů s placebem, u 70,3 % s olokizumabem po dvou týdnech, u 71,4 % s olokizumabem po čtyřech týdnech a u 66,9 % pacientů s adalimumebem. Z výsledků vyplývá, že olokizumab je účinnější než placebo, ale není v žádném dávkování účinnější než adalimumab. Nejčastějšími nežádoucími účinky, které se vyskytly u cca 70 % pacientů s olokizumabem, byly infekce. Protilátky proti olokizumabu byly detekovány u 3,8 % pacientů po dvou týdnech užívání a u 5,1 % pacientů po čtyřech týdnech užívání.
https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa2201302

Ublituximab v léčbě relabující roztroušené sklerózy

V léčbě roztroušené sklerózy (RS) se využívají monoklonální protilátky, které zvyšují na protilátkách závislou buněčnou cytolýzu a vyvolávají tak depleci B lymfocytů. Autoři vytvořili fázi 3 klinické studie. Pacienti byli rozděleni do skupin ULTIMATE I (UI) a ULTIMATE II (UII). Do skupiny UI bylo zapojeno 549 pacientů a do skupiny UII 545 pacientů. Medián sledování byl 95 týdnů. Pacienti ve skupinách byli rozděleni 1 : 1 a dostávali buď intravenózní ublituximab a orální placebo, nebo orální teriflunomid a intravenózní placebo. Výstupem byla roční četnost relapsů a počet lézí detekovaných MRI po 96 týdnech a výskyt zhoršení postižení. Ve skupině UI byla roční míra relapsů 0,08 u pacientů s ublituximabem a 0,19 u pacientů s teriflunomidem, ve skupině UII to bylo 0,09 a 0,18. Průměrný počet lézí byl ve skupině UI 0,02 u ublituximabu a 0,49 u teriflunomidu a ve skupině UII 0,01 a 0,25. V poolované analýze obou skupin došlo ke zhoršení postižení po 12 týdnech u 5,2 % pacientů s ublituximabem a u 5,9 % pacientů s teriflunomidem. Reakce na infuzní podání se vyskytla u 47,7 % pacientů s ublituximabem. Závažné infekce byly zaznamenány u 5 % pacientů s ublituximabem a u 2,9 % pacientů s teriflunomidem. U pacientů s relabující RS byla zjištěna nižší četnost výskytu relapsů a méně lézí detekovaných MRI během sledovaného období ve skupině s ublituximabem, jehož podávání však nemělo vliv na výskyt zhoršení postižení.
https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa2201904

Bibliografické údaje:

Titul:	VOL. 387 NO. 8
Vydavatel:	Massachusetts Medical Society
ISBN:	1533-4406
Odkaz na stránky:	https://www.nejm.org/toc/nejm/387/8

Půjčit si tuto knihu