Medindex pro lékaře Časopisy: anotace The Journal of Immunology 2020 The Journal of Immunology January 15, 2020

The Journal of Immunology

The Journal of Immunology January 15, 2020

14.01.2020

Fibrinogen je specifický spouštěč cytolytické eozinofilní degranulace

V zánětem postižené tkání jsou často nalézány intaktní eozinofilní granule, ale ne eozinofily. Eozinofily jsou zajímavě spojené s fibrinogenem a tkáňovou remodelací. Fibrinogen je komplexní glykoprotein s regulační rolí v zástavě krvácení, vývoji nádorů, hojení ran a aterogenezi. Zatím nebyla popsána funkční linka mezi eozinofily a fibrinogenem. Autoři testovali IL-4 primed myší z kostní dřeně získané a lidské z krve získané eozinofily, a to jejich aktivitu namířenou proti FITC označenému fibrinogenovému substrátu. Interakce mezi „skafoldem“ a adherujícími eozinofily byla kvantifikována. Eozinofily byly označeny, aby se vizualizovala jejich granula. Oba typy eozinofilů měly vysokou adhezitivu a dokázaly degradovat cca 27 % plochy substrátu. To bylo spojené s uvolněním granulí a expresí integrinu CD11b. Autoři zjistili, že fibrinogenové proteolytické štěpení se odehrává v přítomnosti eozinofilní peroxidázy, MBP a fibrin alfa, beta a gama řetězců. Aktivita eozinofilů byla závislá na jejich adhezi. Pokud byl zablokován CD11b, došlo k redukci adheze, degranulace i fibrinogenolýzy. Adherované eozinofily nevykazovaly proteolytickou aktivitu proti kolagennímu substrátu. Cytolytická degranulace byla definována jako ztráta membránové integrity, buněčná smrt a přítomnosti volných granulí. Pomocí TEM zobrazení se zjistilo, že pouze eozinofily exponované fibrinogenu prošly tímto procesem. Výsledky ukazují, že fibrinogen je specifických spouštěčem cytolytické eozinofilní degranulace, což má implikace také v klinice.
https://www.jimmunol.org/content/204/2/438

Self-antigeny na lipozomových částicích nad určitou epitopovou denzitu stimulují produkci i přesmyk autoreaktivních protilátek z IgM na IgG, a to nezávisle na Th lymfocytech

Denzita epitopů má výrazný vliv na B lymfocytární odpověď. Zatím nebyl popsán mechanismus, který za tímto efektem stojí. Autoři tedy sledovali roli epitopové denzity a pro tento účel vytvořili lipozomální částice stejné velikosti jako virus, které představovaly model self-antigenního peptidu v určité povrchové denzitě. Pro pokus byly použity myši, které byly imunizovány těmito částicemi s různou denzitou autoantigenů a zjišťovala se exprese IgM a přesmyk do tvorby IgG1, IgG2b a IgG3 autoreaktivních protilátek. U myší s KO genem pro funkční TCR nebo MHC II na B lymfocytech měly lipozomové částice také vliv na tvorbu všech sledovaných imunoglobulinů. Byly tvořeny stejně jako u wild-type myší, což naznačuje, že není potřeba kooperace s T lymfocyty. Titr IgG u wild-typy myší mohl vzrůst až 200x, pokud byl lipozomový nosič vyměněn za bakteriofág Qbeta-virus like částici se stejnou denzitou antigenů. Toto zvýšení však nebylo téměř zachytitelné u myší s KO TCR nebo MHC II na B lymfocytech. Denzita epitopů nad určitou hranici je spouštěčem sekrece autoreaktivních imunoglobulinů in vitro a není potřeba aktivace T lymfocyty. Výjimečná imunogenicity Qbeta virus-like částic naopak z velké části závisela na efektivní aktivaci T lymfocytů a následné aktivaci B lymfocytů.
https://www.jimmunol.org/content/204/2/335

Bibliografické údaje:

Titul: Volume 204,Issue 2
Vydavatel: The American Association of Immunologists, Inc.
ISBN: 1550-6606
Odkaz na stránky: https://www.jimmunol.org/content/204/2