NEJM April 19, 2018

http://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa1705342

Genová terapie pacientů s transfuze-dependentní β-thalassemií

Dostupnost dárců a rizika spojená s transplantací alogenních hematopoetických kmenových buněk jsou limitujícím faktorem pro léčbu pacientů s transfuze-dependentní β-thalassemií. Předchozí studie prokázaly, že využití lentivirového transferu βA-T87Q (β-globin) genu může sloužit jako náhrada transplantace u pacientů s β-thalassemií. Autoři se zaměřili na bezpečnost a účinnost genové terapie u pacientů s transfuze-dependentní β-thalassemií. Od 22 pacientů s transfuze-dependentní β-thalassemií byly odebrány mobilizované autologní CD34+ buňky. Následně byla provedena ex vivo transdukce LentiGlobin BB305 vektoru, který kóduje dospělý hemoglobin HbA s T87Q aminokyselinovou substitucí (HbAT87Q). Buňky pak byly „vráceny“ pacientům po myeloablativní busulfanové terapii. Sledovaly se komplikace spojené s léčbou, integrace vektoru, hladina replikace kompetentního lentiviru, účinnost terapie, celková hladina hemoglobinu a HbAT87Q…
Medián sledování byl 26 měsíců, po transfuzi genově modifikovaných buněk se u 12 ze 13 pacientů s non–β0/β0 genotypem mohlo skončit s transfuzemi erytrocytů, hladina HbAT87Q se pohybovala mezi 3,4‒10,0 g/dl a celkový hemoglobin byl mezi 8,2‒13,7 g/dl. U 9 pacientů s β0/β0 genotypem nebo 2 kopiemi mutace IVS1-110 se snížil roční objem transfuzí erytrocytů o 73 %, u 3 mohla být zcela vynechána. S léčbou spojené nežádoucí účinky byly typické pro autologní transplantaci kmenových buněk. Genová terapie autologních CD34+ transdukovaných BB305 vektorem redukovala nebo eliminovala nutnost dlouhodobého podávání transfuzí erytrocytů u 22 pacientů s vážnou β-thalassemií.


http://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa1713909

Vyhodnocení případů střevní invaginace po podání monovalentní rotavirové vakcíny v Africe

Během zkoumání nežádoucích účinků vakcinace se objevila spojitost mezi rotavirovou vakcínou a střevní invaginací v několika zemích s vysokým a středním příjmem. Autoři určovali asociaci mezi monovolentní rotavirovou vakcínou a invaginací v nízko příjmových subsaharských zemích (Etiopie, Ghana, Keňa, Malawi, Tanzánie, Zambie, Zimbabwe). Byla získána data od 717 dětí, které měly invaginaci a potvrzené podání vakcíny. 1 případ se objevil mezi1.‒7. dnem po vakcinaci, po podání jedné dávky. 6 případů se objevilo mezi 8.‒21. dnem po 1 dávce vakcíny, dalších 5 případů a 16 případů se objevilo ve stejných časových úsecích po dvou dávkách vakcíny. Riziko invaginace v prvních 7 dnech po 1 dávce nebylo vyšší než běžné riziko invaginace u dětí, nález byl shodný s tím po 7 dnech a 2 dávkách vakcíny. Riziko invaginace do 21 dní po podání také nebylo vyšší než běžné riziko. Riziko invaginace po podání monovalentní rotavirové vakcíny není vyšší než základní riziko.

Bibliografické údaje: