NEJM April 12, 2018

http://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa1715546

Léčba apalutamidem a doba přežití bez metastáz z pacientů s rakovinou prostaty

Apalutamid je nově vyvíjený kompetitivní inhibitor androgenních receptorů. Ve studii byla zjišťována jeho účinnost u mužů s nemetastazující na kastraci rezistentní rakovinou prostaty, u nichž je ale vysoké riziko metastazování. Dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studie se účastnilo 1027 mužů, kteří byli randomizováni 2 : 1 (apalutamid vs. placebo). Zároveň všichni pacienti podstupovali androgen deprivační terapii. Primárním sledovaným parametrem bylo přežití bez metastazování, což byla doba do první detekce vzdálené metastázy nebo úmrtí. Medián přežití bez metastáz byl u pacientů s apalutamidem 40,5 měsíce, u pacientů s placebem 16,2. Doba do symptomatické progrese byla u apalutamidu také delší než u placeba. Četnost vedlejších účinků, které vedly k přerušení léčby, byla 10,6% u aplalutamidu a 7% u placeba. Celkově byl výskyt vedlejších účinků vyšší u apalutamidu. Jednalo se hlavně o vyrážku (23,8 % vs. 5,5 %), hypotyreózu, zlomeniny. Mezi pacienty s na kastraci rezistentní rakovinou prostaty, která prozatím nemetastazovala, ale je vysoké riziko metastazování, je toto výrazně oddáleno podáváním apalutamidu, stejně tak je delší doba do progrese.


http://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa1801445

Genetika a patogeneze difuzního velkobuněčného B lymfocytárního lymfomu

Difuzní velkobuněčné B lymfocytární lymfomy (DLBCLs) jsou fenotypově a geneticky heterogenní skupinou. Autoři se snažili identifikovat genetické subtyp DLBCLs, a to na základě shodných genomických abnormalit, zároveň tím chtěli odhalit vulnerabilitu k terapii.
Studovali 574 DLBCLs vzorků s využitím exomového a trankriptomového sekvenování, analýzy sledující počty kopií DNA, techniky k identifikování genů s rekurentní aberací. Odhalili 4 subtypy DLBCLs, které převažovaly. Jednalo se o MCD (přítomnost MYD88L265P a CD79B mutace), BN2 (přítomnost BCL6 fúze a NOTCH2 mutace), N1 (přítomnost EZH2 mutace a BCL2 translokace). Subtypy se lišily fenotypově a dle genové exprese i v odpovědi na imunochemoterapii. Analýza genetických cest předpokládá, že MCD a BN2 DLBCLs jsou spojeny s chronickou aktivací B lymfocytárních receptorů, což je cíl pro terapeutickou inhibici. Autoři tedy odhalili a popsali subtypy DLBCLs na základě rozdílných genotypových, epigenetických a klinických charakteristik, což poskytuje možnost vytvořit vhodnou léčebnou strategii u daných typů lymfomů.

Bibliografické údaje: